Aperio

Online poradna pro rodiče, dotazy

Téma: Agresivní projevy syna vůči vrstevníkům v 1. třídě

09.10.2017

Dobrý den. Syn začal chodit do první třídy a prý bije děti a je agresivní. Paní učitelce do očí i lže. Když jsem se ho na to ptala tak se prý s ním nikdo nebaví a mu je to líto. Ve škole nikoho neznal_nove jsme se přestěhovali a navíc od prvního dne sedí sám v poslední lavici_deti je jen 11.ve skolce taky zlobil ale nikdy si nikdo nestěžoval že by někoho bil. Myslím si že problém je v tom že sedí sám a připadá si neprijaty do kolektivu. A tím bití na sebe přitahuje pozornost. Tak jsem o tom mluvila s paní učitelkou zda by nešlo zařídit aby neseděl sám ale prý to nejde. Můžete mi poradit co s tím? Dekuji

Dobrý den,

děkuji za Váš vzkaz, jsem ráda, že jste obrátila na poradnu Aperio. Osobně mě těší číst řádky, ve kterých jako rodič hledáte svědomitě způsoby, jak pomoci Vašemu synovi, potažmo jeho spolužákům a paní učitelce, adaptovat se na nový kolektiv. Jak píšete, jeho agresivní projevy chování vůči vrstevníkům mohou být skutečně spíše neobratností, když si chce získat kamarády. Může to být také žadonění o pozornost, byť nevhodnými projevy chování. Na druhou stranu, jeho chování může být projevem neznalostí a nerespektováním hranic a neohleduplností. Je dobře, že jste v kontaktu s paní učitelkou, ta má možnost Vašeho syna pozorovat právě při interakcích s vrstevníky a zná jeho povahu a vystupování v kolektivu.
Jako rodič pro svého syna můžete udělat to, že si s ním o situaci ve škole pohovoříte a vysvětlíte mu, případně dáte jasně najevo, že některé hranice se v žádném případě nesmí překračovat (viz bití a agresivita) - a to jak ve škole, tak mimo školu. Zároveň s ním zkuste probrat a ptát se ho, jaké by chtěl kamarády, jakým způsobem by je mohl získat, zeptat se ho, jaké chování se mu líbí a jaké očekávání by měl od někoho, kdo by se snažil být jeho kamarádem.
Jednou z největších pochval a ocenění dítěti je věnovat mu pozornost. Některé děti však mají tendenci si o ni říkat nevhodným způsobem, ve smyslu "když mě nechválí, tak budu aspoň zlobit; sice mě potrestá, ale aspoň mi věnuje pozornost". Jenomže dítě potom, zvlášť právě ve škole, může dostat nelichotivou "nálepku", které se pak těžko zbavuje. Zkuste si tedy všímat vhodných projevů synova chování a za to jej chválit, nevhodné projevy obzvláště k vrstevníkům naopak nedovolte. Zkuste si znovu promluvit s paní učitelkou a společně hledat možné způsoby, jak na syna působit doma a ve škole tak, aby se vhodněji začlenil do nového prostředí a naučil se respektovat hranice.

Držím Vám palce

Autor(ka) odpovědi: Šárka Faltová
Kategorie dotazu: Vztahy, výchova – psychologická poradna

Téma: Dcera v batolecím období vzdoru, potíže s uposlechnutím a v kontaktech s vrstevníky

01.10.2017

Dobrý den, mám problém s dcerou 27měsíců starou. Je od malinka trochu tvrdohlavá a svéhlavá, do toho se nám přihnalo období vzdoru a skoro každý den bojujeme s nějakou tou vztekací scénkou. Jsou dny lepší a horší. Co mě ale trápí je její chování k ostatním dětem. Velice často bez jakéhokoliv důvodu do dětí strká tak, že spadnou na zem. Nedělá to aby jim ublížila, připadá ji to asi vtipné a nebo tím jakoby provokuje, protože ví, že to dělat nemá. Já se jí snažím stále dokola vysvětlovat, že takové chování není hezké, že jí by se také nelíbilo, kdyby ji někdo žduchal a že ty děti to bolí a pak pláčou. Když to s ní pak probírám doma, tak mi všechno odkýve a slíbí, že už to dělat nebude, ale stejně to udělá zase. Už jsem ji za to i plácla přes zadek, ale také bezúspěšně. Dnes dokonce jednu mladší holčičku bouchla přes hlavičku, když jí bořila domeček z kostek a to několikrát. Pokaždé ji to vysvětluji a stejně ji vidím na očích, jak si myslí své. Jsem z toho nešťastná a nevím co s tím. Bojím se s ní chodit do kolektivu dětí, protože mám strach, co zase vyvede. Děkuji moc za jakoukoliv radu.

Dobry den,

děkuji za Váš dotaz, jsem ráda, že jste se obrátila na poradnu Aperio. Z Vašich řádků vnímám zejména obavy o Vaší dceru při kontaktu s vrstevníky, chápu Vás, že Vám její chování dělá starosti. Jak píšete, období vzdoru u dětí v batolecím věku je běžnou součástí vývoje. Nicméně pozorovat své dítě v takových agresivních projevech může být opravdu velmi nepříjemné. Některé děti jsou klidnější, jiné zase živější a liší se podle toho, jak silně se u nich projeví agresivní impulzy (které jsou přitom přirozené) a jak je dokážou ovládnout. U 2letého dítěte přitom tato "seberegulace" vlastního chování ještě není rozvinutá. Dítě tedy potřebuje Vaší pomoc, a to např. nastavením mantinelů, které ji pomohou usměrňovat projevy svého chování. Líbí se mi, že ji i přes zlostné projevy ji to dokážete potom vysvětlit a že je považujete za momentální vybití zlosti. Tak tomu skutečně je - dítě něco popudí a svojí okamžitou agresivní reakci v sobě nijak netlumí, ale projeví ji hned a naplno. V takových chvílích dítěti pomůžete, pokud se proti tomu vymezíte - je dobré zareagovat na toto chování jasným Ne! (Mě) to bolí, tohle dělat nebudeš! (pokud by takový afekt byl namířen vůči Vám) Případně zamezit agresivním projevům vůči jiným dětem, které se nedokážou bránit, a to stejným způsobem. Přímo v danou chvíli nepomůže delší vysvětlování, pokud je dítě v afektu, ani takové vysvětlování nevnímá (=přesně ten moment, který popisujete - "..vidím ji na očích, jak si myslí své"). Vysvětlovat můžete naopak ve chvílích, kdy je dítě v klidu, když si s dcerou třeba sama hrajete. Např. na panenkách si můžete ukazovat různé druhy chování a s dcerou si pak o tom povídat. Napadlo mě také, jestli nejsou zlostné projevy Vaší dcery vůči vrstevníkům projevem žárlivosti anebo touhou po Vaší pozornosti. Platilo by v takovém případě stejné doporučení jako výše, včetně vyhranění si času na hraní pouze pro Vás a Vaší dceru.

Existují také další, spíše již obecné, rady, které mohou rodičům pomoci se v situaci zorientovat, uvádím je v bodech níže:

Jak agresivitu eliminovat u dítěte, které je agresivní:

Vnímejme jeho impulzivitu, jeho temperament, snažme se s tím pracovat.
Zkusme plánovitě jeho temperament „vybíjet“.
Pokud chceme, využijme na toto vybíjení temperamentu a živosti různé sportovní aktivity (fotbal, hokej, běh …).
Pokud dojde k nějakému agresivnímu chování ze strany tohoto dítěte vůči jinému dítěti, které ještě tuto situaci nedokáže samo zvládnout, postavme se mezi ně a pomozme jim.
Pokud agresivní dítě druhému ublíží, zamezme tomu a chtějme po něm omluvu pro druhé dítě.
Pomozme oběma, aby konflikt mezi sebou dořešily, nechtějme, aby jedno dítě od druhého odešlo, aby se už dál sobě vyhýbaly. Naopak.
Nechtějme slyšet výmluvy jednoho ani druhého, učme je, že lepší je přiznat pravdu (i když bude těžká) než lhát.
Učme toto dítě, které reaguje agresivně, aby nějakým způsobem svůj čin odčinilo.
Učme ho se zamyslet, jak vyřešit situaci příště jinak.
Nevylučujme ho dál z kolektivu.

Dítě, kterému je ubližováno:

Snažme se posilovat jeho sebevědomí.
Snažme se, aby se dítě učilo nějakým způsobem bránit samo.
Zkusme spolu s ním hledat nejvhodnější způsob obrany právě pro něj – nemělo by to být stejné agresivní chování. Má to být jasná zpráva striktního zákazu pro druhé dítě, má to být postoj, který dítě zaujme a právě ona nebojácnost.
Pokud se dítě naučí bránit, bude to zpráva pro dítě, které ubližuje, že mu to jen tak neprojde, možná ho to přestane bavit.
Snažme se naopak tyto děti dávat při hře spolu (pod našim vedením a dohledem), aby dítě, kterému je ubližováno, nemělo pocit, že se musí před tímto druhým dítětem skrývat. Podporujme oba ve spolupráci.

Rada pro rodiče, vychovatele:

Snažme se a priory dítě nezdravě nechránit (samozřejmě, pokud mu nehrozí nebezpečí), ale poskytnout mu plnou podporu a pomoc při vyřešení konfliktu. Měli bychom jít dítěti příkladem ve vzájemné rozmluvě, v naslouchání. Neříkat dítěti hned – tomu se vyhýbej – vyčleňujeme pak dítě z kolektivu. Snažme se usměrnit přílišný temperament u dítěte, které ubližuje, a naopak posílit sebevědomí u dítěte, kterému je ubližováno. Pokud má rodič sám v sobě negativní emoci po nějakém incidentu, má se sám učit se odreagovat, ne jít do útoku - i na chování během usínání. Cítit zlost a napětí je však i pro nás dospělé přirozené, a je proto dobré dovolit si vzít čas pro sebe a postarat se také o svoji pohodu. Také proto, že děti pak samy odpozorují, co dělat, když samy v pohodě nejsou. Například pomáhá naučit se všímat si, kdy zažívám napětí, zastavit se a v tu chvíli zaměřit svou pozornost na vlastní dech, než začnu reagovat. Tato chvilka nadechnutí a uvědomění si sebe je velmi cenná..

Věřím, že se Vám podaří toto období ustát a v pořádku překonat.
Pokud by potíže přetrvávaly taky v dalších letech předškolního věku, zkuste pak navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu, kde Vám v osobním kontaktu mohou poradit lépe.

Držím Vám palce

Autor(ka) odpovědi: Šárka Faltová
Kategorie dotazu: Vztahy, výchova – psychologická poradna

Téma: Potíže rodiče s adaptací na docházení dítěte do školky

18.09.2017

Dobry den, mam syna stareho 3,5 roku, ktery ted v zari nastoupil do skolky. Bohuzel to nesu velmi tezce, dokonce mnohem hure nez on. Vse zacalo na konci srpna na dni otevrenych dveri ve statni skolce, kam byl prihlasen. Ucitelka mi byla velmi nesympaticka, pripadala mi prisna, zla, bez spetky empatie a zajmu o sve zamestnani, o deti ci jejich rodice....Skolka z hlediska prostredi typicka komunisticka, kam jsem chodila ja pred triceti lety a kde se mi vubec nelibilo. Malem jsem se tam hned na miste rozbrecela. Nakonec jsme se s manzelem dohodli, ze to presto zkusime, a tak syn prvniho zari nastoupil. Vubec neplakal, ale ja jsem vetsi nervy snad v zivote nemela, celou dobu jsem se jen klepala a nebyla schopna vubec niceho. Ackoli z pohledu syna bylo vse v poradku, stacilo mi, ze jsem tam videla hystericky plakat jine deti. Hned jsem syna prehlasila na soukromou skolku, ktera ma velmi dobre reference, ale toho strachu, aby syn nestradal, uz se nemohu zbavit. Porad trnu hruzou, aby tam netrpel hladem nebo zizni, aby se mu nechtelo curat a nestydel se rict si, a hlavne aby jednou rano nenastal hysterak, ze tam nechce. Nevim, co bych pak delala. Neni to nase prvni skolka, od svych necelych tri let chodil na tri dny v tydnu do soukrome skolky, ale tam jsem to nesla mnohem lepe. Do teto skolky jiz bohuzel nebylo mozne v tomto skolnim roce nastoupit, jiz potrebujeme dochazku na 5 dni v tydnu. Od synovych tri let pracuji a v praci jsem velmi spokojena, urcite o ni nechci prijit a byt se synem doma. Nemam ani problem s odloucenim, ale proste mam porad utkvelou predstavu, ze o syna neni dobre postarano. Porad je mi do breku a je pro me velmi tezke to pred synem skryvat, protoze krome te skolky jsem s nim porad. Manzel vubec nic neresi a nechape, v cem je problem.

Dobrý den,

děkuji za Vaší zprávu. Jsem ráda, že jste se obrátila na poradnu Aperio. Předně Vás chci ocenit, že jste s Vašimi potížemi ohledně docházení syna do školky svěřila. Vaše dojmy beru vážně, z Vašeho popisu vnímám to, jak moc se Vám ve školce nelíbilo, a že to pro Vás rozhodně nebyla leta příjemně strávené. Nedivím se, že si kladete otázku, a hlavně že si děláte starosti o to, jak se cítí v školce nyní Váš syn. Popisujete, že syn již má zkušenosti se školkou, a že se i nyní po přestupu dobře adaptoval, dokážete tedy oddělit Vaše úzkosti od projevů chování Vašeho syna. Napadá mě, zda by byla možnost podívat se, jak vlastně den ve školce probíhá a jak se tam Váš syn projevuje? Takto přes email mohu jen odhadovat, jak to máte, avšak někdy se stává, že nenadálé prudké úzkosti vyvolá kontakt s osobou, která nám není sympatická a "probudí" tak již staré nepříjemné zážitky. Myslím tím to, zda ve Vás takové dojmy nevyvolala paní učitelka, která Vám možná připomíná učitele z dětství. V takovém případě bych mohla doporučit zkusit se více seznámit s paní učitelkou, ale i dalšími pedagogy či dospělými, kteří přicházejí ve školce do kontaktu s Vaším synem. Ptala bych se jich po tom, jak se syn projevuje v kolektivu, jak reaguje na dospělé a jak na děti, mezitím bych se nebála svěřit se svými špatnými zážitky z vlastního dětství se školkou. Pokud máte někoho známého, či kontakt na jiné rodiče, jejichž děti dochází do stejné školky jako Váš syn, určitě bych doporučila zkusit je kontaktovat a zeptat se na jejich zkušenosti. Možná by také nebylo od věci naplánovat si kolem školky cestu a jentak si třeba během víkendu hrát spolu se synem v jejím okolí. Je možné, že na Vás takto nepříjemně zapůsobilo okolí školky, pokud tam však strávíte více času a příjemných chvilek, mohly by se Vaše obavy rovněž postupně rozplynout.

Pokud by Vámi popisované obtíže přetrvávaly, určitě v tom nezůstávejte sama. Existuje hned několik telefonických linek zaměřené na pomoc a podporu rodičům, mohu vřele doporučit se na ně obrátit a požádat o podporu či radu.

Držím Vám palce

Autor(ka) odpovědi: Šárka Faltová
Kategorie dotazu: Vztahy, výchova – psychologická poradna

Téma: Potíže s adaptací 3letého syna na vrstevníky

16.09.2017

Dobrý den..jsem momentálně na mateřské dovolené..syn bude mít 3 roky..už přes rok a půl žijeme bez manžela..s tím se vídáme jen příležitostně(cca jednou za měsíc)..problém je,že syn je přehnaně citlivý a bojácný..špatně snáší kritiku..děsím se nástupu do školky,což bude sice až příští rok,ale je na mě fixovaný..jakmile se k němu na hřišti přiblíží nějaké dítě..úplně ztuhne a běží za mnou..dřív se i rozbrečel a tahal mě jinam..nenutím ho na hřišti být,když nechce,ale už bych ocenila,kdyby se zabavil sám nebo s ostatními dětmi..někdy už jsem dost vyčerpaná a i pak nepříjemná..a je to náročné,když veškerou pozornost dávám jemu..děkuji za radu.

Dobrý den,

děkuji za Váš vzkaz. Jsem ráda, že jste se obrátila na poradnu Aperio. Z toho, co píšete, se vůbec nedivím tomu, když Vás věnování neustálé pozornosti svému synovi velmi vyčerpává. V takových chvílích velké únavy je pak i přirozená změna nálady v podrážděnost či mrzutost, ať už vůči dítěti anebo svému okolí. Proces adaptace na vrstevníky probíhá u každého dítěte odlišně, některé se díky svému temperamentu skamarádí hned, jiným to trvá déle a stále se vrací pro podporu ke svému rodiči, na kterého je zvyklý. Abyste jej postupně přivykala na odloučení, a tedy i sama sobě ulevila, napadá mě, zkuste syna svěřit na hlídání kamarádce či někomu, na koho je zvyklý o něco méně. Stejně tak jsou možnou alternativou hlídané dětské koutky v různých nákupních střediscích, kde může dítě chvíli počkat s dospělou osobou. Ve vztahu k vrstevníkům můžu doporučit přece jen ho vzít na dětské hřiště a třeba s ním zůstat někde na straně, kde si bude hrát sám a přece kolem sebe bude mít děti. Píšete, že dřív se syn rozbrečel a tahal Vás jinam, nyní zůstává u ztuhnutí. Nějaký posun tam tedy patrný je. Chápu, že jít s ním ven na hřiště může být velmi náročné na trpělivost, ale když si vezmete třeba knížku a syna "necháte", aby si se situací na hřišti poradil sám, možná Vás překvapí, jak si najednou bude muset poradit, protože se zkrátka na hřišti "zůstává" a maminka má na starosti jinou činnost. V tomto případě jde o to, že rodič vytváří stabilní oporu pro dítě - je tam sice stále s ním, ale jak se zabaví a poradí s ostatními, to už je na něm.

Pokud by potíže se začleněním s vrstevníky přetrvávaly, zkuste pak navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu, kde Vám a Vašemu synovi mohou lépe osobně poradit.

Držím Vám palce

Autor(ka) odpovědi: Šárka Faltová
Kategorie dotazu: Vztahy, výchova – psychologická poradna

Téma: Pomoc v šestinedělí

29.08.2017

Dobrý den, potřebovala bych poradit, kam se obrátit na pomoc v šestinedělí. Vím, že špatný psychický stav je normální a proto se bojím odmítnutí ze strany odborníků. Nicméně bych si vážně potřebovala s někým popovídat a zjistit, zda jsou mé problémy normální. Je hrozně těžké najít na internetu konkrétní pomoc nebo konkrétní porodní asistentku. Budu ráda za jakoukouliv radu.

Děkuji

Dobrý den,
děkuji za Váš vzkaz. Jsem ráda, že jste se obrátila na poradnu Aperio a svěřila se v této náročné chvíli. Rovnou Vám posílám kontakt na:
laktační poradkyni Kateřinu Šrubařovou
mail: katy@bytsiblizko.cz
web: http://bytsiblizko.weebly.com
telefon: 605 101 221

a dulu, laktační poradkyni Petru Košťálovou
mail: piskovec@gmail.com
web: http://www.dulapetra.cz
telefon: 739 783 741

Obě mohu vřele doporučit pro jejich velmi lidský přístup.

Držím Vám palce, ať se Vám daří

S pozdravem

Autor(ka) odpovědi: Šárka Faltová
Kategorie dotazu: Vztahy, výchova – psychologická poradna

Téma: Soužití rodiny a matky manžela

24.03.2017

Dobrý den,
Obracím se na vás o radu. Je mi 39 let, vdaná 6 let, s manželem jsme spolu od svých 16-ti let, manželovi je 44 let. Máme dvě holčičky 5 a 9 let. Bydlíme v rodinném domku s jeho maminkou, dům má dvě bytové jednotky, v menší jsme bydleli my a po narození 1.dcery jsme se na žádost tchýně přehodily do větší části a ona do menší, kterou jsme za našeho bydlení opravili. Dům byl připsán manželovi s tím, že se o tchýni postaráme (manžel má 3 sourozence). Materiálně je o ni postaráno, režijní náklady jsou vyřešeny-v tom není problém.
Po přestěhování do větší části, to bylo 1. dceři 8 měs. Začaly naše potíže v soužití. Do té doby to nějak šlo, jenže my netušili, že přepisem domu začne opravdu teror z její strany. Je to skoro 9 let, ale stále se považuje za nejdominantnější osobu zde. Chce k nám chodit kdykoli, vědět o všem a vše naše řešit. Naše soukromí jsme si museli těžce vybojovat.Nesmím jí v ničem říci ne anebo že to chci jinak a je zle – výsměch, ponižování a vyhrožování, že mi něco provede. Na dvoře i zahradě máme každý své místa, i přesto pokud se jí něco nelíbí, vytrhne mi to a nasadí si to k sobě. Na dvoře mi přemisťuje kytky, protože to nemůžu mít pod svým oknem a postaví tam raději svoji popelnici, kt měla do té doby u svých dveří. Zpočátku mi dělala neohlášené návštěvy vždy když nebyl manžel doma. Průběh jejích návštěv byl příšerný-plný vulgárních nadávek, ponižování a vyhrožování, co mi provede. Manžel tomu nechtěl věřit, trvalo to asi ¾ roku-já stále slyšela od tchýně, že jsem ta špatná já, já se musím změnit a plno povinností, jak se chovat k ní a poslouchat – 2x jsem odešla s malou ke své rodině, protože ten nátlak na mne byl nesnesitelný. Vždy jsem se vrátila, ale lituji toho dodnes, situace se nelepšila, ba zhoršovala. Manžel na mne apeloval, že je to můj problém, já se musím snažit si to vyříkat. Zkrátím to: tchýně mne neměla ráda, dávala to velice jasně najevo, viděla ve mne soka, dodnes od ní opakovaně slyším, že jsem mladý spratek, kt přišel s holou prdelí a že ji musím poslouchat, že manželovi otravuji celý život, že má ze mne deprese. Pokud se naštve, tak mé oslovení a titul zní LUDRA. Manželovi vyčítá, že konečně po letech stojí za mnou, chová se k němu vulgárně stejně jako ke mně a říká mu, že mu stejně uteču. Její slovní útoky byly zpočátku skryté, čekala na situace, kdy budu sama. Po letech jí nevadilo se takto chovat i před manželem, před nikým cizím si dává dodnes pozor. U ní má velkou váhu pověst u lidí, proto zuří více, protože já o tom mluvím, co mi doma provádí, protože je to nepochopitelné. Často si vzpomenu na její tchýni, o kt se tady starala, slyšela jsem, jak jí vulgárně nadává, pokud jí tchýně nechtěla poslechnout. Říkám si, zda se historie tady v domě neopakuje, přestože já se tomu bráním. Netuším, jak to v manželově rodině ve skutečnosti fungovalo, ale jenom ta skutečnost, jak se chová teď je příšerná. Když má potřebu, nehledí na to, že jsou přítomny i děti (bylo to i několikrát u nás v domácnosti a manžel ji musel vykázat ven), několik let jsem s dětma utíkala ze společného dvora pryč nebo si museli s holkama zacpávat uši.Z důvodu její vulgarity i agresívního jednání i fyzického (před dvěma lety mne manžel bránil-musel držet tchýni za ruce, protože mne chtěla zbít- ona to popírá nebo se tomu směje a říká, že je to normální) jsme s ní omezily kontakt i děti, mohou být s ní na dvoře, zahradě, chodili jsme na nucené návštěvy k ní, protože jsme chtěli trochu klidu, když jsme stále slyšeli, jaké jsou naše povinnosti a co musíme všechno dělat.
Mám dvě vysoké školy a za těch 8 let to vnímám z její strany jako šikanu a skoro týrání vůči mně. Nikdy bych nevěřila, že toho může být senior schopen, ale není mi to nic platné, nikdo tomu nevěří a já s tím nemůžu nic dělat. Ledaže se rozvést a odejít pryč a nechat tu manžela s dětmi. Pokud tchýni řeknu, že mám manžela ráda a zůstanu s ním, zuří více. Já si myslím, že nejsem konfliktní typ, v obci nemám potíže, v práci také ne.Nikdy jsem takové chování neměla ráda, nemám ráda šikanu a ubližování u dětí – k tomu vedu i své děti, nikomu jsem nic podobného nedělala.
Protože nechce přestat s jejím přístupem a my se straníme její nesnesitelnému chování, není v naší moci to změnit-není tady nikdo, koho by poslechla, aby zmírnila tu její agresivitu, začala vyhrožovat, že se obrátí na sociálku a ti nás donutí ji poslouchat. Má z toho opravdu radost, kterou neskrývá. Opravdu nám přišlo předvolání z rodinné poradny , kde jsme přišli. Paní psycholožka nám vylíčila tchýni jako ubohou vdovu (manžel byl alkoholik, doma ji fyzicky napadal, 10 let byl v ústavu, než umřel), sociálně izolovanou. Ve skutečnosti je sociálně činná, doma se zdržuje málo-stálé návštěvy po dědině…… Nás označila, že jí ubližujeme a tvrdila o nás věci, že jsme něco udělali a to nebyla pravda.Tchýně nikdy neřekne, jak daný spor probíhal, vždy za to můžu já, ona je chuděra-ráda převrací situace. Časem jsme ztratili sílu a odvahu něco někomu vysvětlovat, z manželovi strany nám nikdo nevěří a jsou toho názoru, že tu byla dříve a my ji musíme ve všem poslouchat. Skončilo to tak, že jsme ze sezení odcházeli s pocitem jako největší škoditelé, naše všechny připomínky byly ze strany psycholožky zamítnuty. Navíc nás šokovalo, že jde zde jen o vztah dětí a tchýně a je úplně jedno, jak se chová k nám i před nimi, že děti slyší ty její nadávky, zažívají, že musíme utíkat se domů schovat, protože ona za námi „běhá“ a nadává na dvoře, dokud se neschováme domů. Navíc tímto velice trpí náš vztah s manželem, jsme z toho zoufalí. Máme opravený dům, po rekonstrukci a už jsme zvažovali, že odsud doslova utečeme. Ale na jak dlouho????Tchýně má 73 let a je v plné síle. Vůbec nechápeme, kde se její síla bere a to nadměrné sebevědomí, že ona smí dělat druhým i tak ošklivé věci.Navíc byla u kartářky, kt ji potvrdila, že ji chci připravit o dům-je napsaný jen na manžela (tchýně má věcné břemeno, my jsme chtěli, aby si ho zřídila).
Po této návštěvě jsme byli z toho špatní, tak jsme navštívili druhé soc. centrum, kde nás p.psycholožka vyslechla, řekla, že je jí nás všech líto, ale s tím nic nenaděláme, kontakt tchýně s dětma musíme umožnit tak, jak tchýně chce a je úplně jedno, jak se k nám i před dětma chová, ona může vše a my prostě nic. A manžela se zeptala, zda mu víc záleží na dětech nebo na manželce! Oba dva jsme byli šokovaní touto otázkou, neuměl na ni odpovědět, řekl, že má rád všechny.
Naše beznaděj a bezmoc je obrovská, hádáme se a brečíme, zvažujeme, zda se odstěhovat-ale holky tu mají kamarády…..
Proto hledám pomoc, radu, podporu v téhle situaci, protože představa, že tchýně může cokoli a ještě s úsměvěm nám to několikrát oznámí a my jsme bezmocní a musíme snášet takové chování. Víte, kdo to nezažil, tak vám nikdy neuvěří, protože se to zdá absurdní.
Předem děkují za jakoukoli pomoc.
S pozdravem Naďa R.

Dobrý den,

nejprve bych Vám chtěla říci jak mne mrzí, v jaké tíživé situaci se Vy i Vaše rodina nacházíte a čím spolu procházíte. Rozumím tomu, že samotné sepsání Vašeho příběhu muselo být náročné, už podle napsaných řádků jsem pochopila jsem, že je společné soužití při situaci vás všech jedním velkým trápením. Přemýšlím, jak bych Vám mohla takto psanou odpovědí pomoci.. Napadá mě k tomu, že je opravdu těžké, ne-li nemožné, snažit se změnit chování druhého, pokud nedbá na můj názor, a dokonce se mi vysmívá a nebo jsem opakovaně cílem jeho výčitek či ponižování. Z Vašich řádků jsem zachytila, že i přitom všem dokážete uvést zkušenosti manželovy matky s bývalým manželem, které nasvědčují domácímu násilí. Nicméně i po těchto zkušenostech nemůže nikdo druhému ubližovat a vlastní bolavé zážitky nejsou žádnou omluvou. Na Vašem místě bych se zkusila ptát především sama sebe a také se zastat sama sebe, co potřebujete Vy a Vaše rodina, neboť jak vidím, zastání z okolí se Vám nedostává. Navíc vidím, že jste zkusila již mnoho možností a způsobů, jak zkusit situaci vyřešit.
Mé možnosti v online poradně jsou v tomto směru bohužel velmi omezené, Aperio však nabízí také osobní a telefonické psychologické poradenství, kde by bylo možné více se o Vaší situaci pobavit a poskytnout podporu..

Myslím na Vás

Autor(ka) odpovědi: Šárka Faltová
Kategorie dotazu: Vztahy, výchova – psychologická poradna

Téma: Obavy o 13letou dceru

24.03.2017

Dobrý den, mám problémy s13ti letou dcerou, která už 2 měsíce je drzá, nesoustředěná, zhoršila se ve škole. Vlastně nechce dělat vůbec nic, jen ležet na posteli a koukat do stropu. Když se jí zeptám, co ji trápí, odpoví mi, že se se mnou o tom nebude bavit. Příjde mi , že nemá žádné sebevědomí, neustále se lituje, myslí si, že je škaredá,......Dokonce jsem se dozvěděla, že by se nejraději zabila. Mohly by to být deprese? Toto vím od jejího bratra, kterému se svěřuje. Jsem z ní opravdu zoufalá, končí osmou třídu a proto by bylo dobré, aby měla hezké známky (doteď vždy nejvíce 2 dvojky na vysvědčení).Mám strach , aby si tímto "jejím obdobím" nezkazila možnost se dostat na dobrou střední školu. Nedá se s ní vůbec mluvit. Vždy , když se s ní začnu bavit, pohádáme se. Prosím o jakoukoliv radu, zda ji nutit s námi komunikovat nebo ji naopak nechat chvíli být.
Děkuji a přeji hezký den.

Dobrý den,

Děkuji Vám, že jste se obrátila na poradnu Aperio, z Vašeho dotazu jsou znát velké obavy o Vaší dceru, nedivím se Vám. Je obtížné takto na dálku odhadovat, co se s Vaší dcerkou děje, nicméně prochází náročným vývojovým období dospívání - u většiny dětí/dospívajících se objevují změny nálad, často protichůdné pocity, člověk začíná vnímat potřebu soukromí a vymezuje se vůči svému okolí, hlavně vůči dospělým, což může působit jako drzé chování. I když to často dospívající popírají, velkou roli v jejich pohledu na svět a sebe samotné hraje to, jak je vnímají nebo hodnotí vrstevníci a spolužáci ve škole. Pokud s Vámi dcera odmítá mluvit, je tedy obtížné dozvědět se více o tom, zda je něco co ji trápí či něco, s čím si neumí poradit. Mohu Vám doporučit zkusit jí Vaše pocity popsat a říci nahlas, a přitom nevyčítat, že s Vámi Vaše dcera odmítá mluvit. Zlostné reakce dcery mohou skrývat mnohé pocity - nepochopení, sebekritiky, nízkého sebevědomí anebo třeba strach či zklamání. Zkuste se nenechat těmito reakcemi odradit nebo vyprovokovat a znovu tedy zapříst v klidu rozhovor a nenechat to sklouznout k hádce. Anebo to můžete zkusit jinak.. - např. pozvat dceru na nějakou lákavou "dámskou jízdu" - nákupy by mohly zabrat, přitom všem nakupování se možná dozvíte leccos už jen tím, že ji budete poslouchat. Zmínila jste dále vážné obavy týkající sebezabití a depresí. Mohu uvést, že deprese se projevují jako pocity bezmoci, výrazné nechuti něco, cokoli, dělat a vyznačují se také nereagováním na podněty, jako např. na kamarády nebo telefon.
Kromě rozhovoru s dcerou bych Vám chtěla doporučit, abyste kontaktovala rodinnou anebo pedagogicko-psychologickou poradnu a domluvila se na společné schůzce, nedoporčuji podceňovat riziko.

Držím Vám palce, ať to zvládnete

Autor(ka) odpovědi: Šárka Faltová
Kategorie dotazu: Vztahy, výchova – psychologická poradna

Téma: 7letá dcera zlobí, nechce být samostatná; nový partner v rodině

01.03.2017

Dobrý den ,chtěla bych se zeptat ohledně dcery.Mam 7 letou dceru od začátku jí vychovávám sama ale poslední rok mám přítele a chystáme svatbu.Moje dcera nám ale dělá starosti.V létě jsem jí zařídila samostatný pokoj jelikož se k nám přítel přestěhoval.Jen dcera pořád v noci volá ,budí se,říká že se bojí.To ovšem není vše,porád ze mě nemá respekt a neposlouchá.Snažím se neřešit to plácáním po zadku či jiné tresty.Nevím si už rady.Jak docílit aby poslouchala a byla samostatná?Má už věk kdy by měla vše zvladat sama ale ona pořád hledá výmluvy.Děkuji za radu

Dobrý den,
děkuji za dotaz, jsem ráda, že jste se s Vaším dotazem obrátila na poradnu Aperio. Z toho jak čtu Vaše řádku mě napadá, že chování dcery může být zarážející, nedivím se, že pokud Vás neposlouchá jako dřív, může Vás to rozčilovat. Když si přitom zkusím představit situaci, kdy se v rodině objeví partner maminky, kterou předtím měla dcera vlastně jen pro "sebe", mohlo se stát, že pro Vaší dceru je nový člen rodiny, který navíc pravděpodobně bude vystupovat jako její nová vychovávající osoba, stejně tak obtížně přijatelný. V takovém případě by se pro chování dcery nabízelo vysvětlení, že možná touží zpět po Vaší pozornosti, stejně jako tomu bylo dřív, a to se stupňujícím charakterem - protože tím, že zlobí, tak i když dostane výprask, získá si tím alespoň Vaší pozornost.. Co s tím tedy.. Napadá mě, zkuste si o nové situace v rodině s dcerou pohovořit, opakovaně, nevyhýbejte se tomuto tématu a ptejte se jí na to, jak to vidí ona, jaké má obavy, co se jí nelíbí, nebo co ji trápí.. Diskuze a důvěrné debaty jen mezi Vámi a Vaší dcerou mohou opravdu přispět k většímu porozumění na obou stranách, zlobení a úpěnlivé vyžadování pozornosti potom spíše ustanou.. Samozřejmě však, jeden rok je poměrně krátká doba na zvyknutí si na nové rodinné uspořádání. Vzájemné pochopení a hlavně důvěra a její získání/obnovení, není záležitostí pár rozhovorů. Protože Vám do života vstoupil partner, bude navíc potřeba aby dcera pochopila rozdíl ve vztahu rodič - dítě a v partnerském, když předtím nic takového nezažila. Možná by pomohlo ilustrovat to na vztazích v jiných rodinách - rodiče milují své děti, ale zároveň rodiče milují i sebe navzájem. Nový partner sice nebude "táta", ale je to někdo, kdo miluje maminku a tím jí dává víc síly a lásky pro to, aby mohla milovat i svou holčičku.. Určitě se obrňte trpělivostí, ale zároveň znovu zkuste dceři laskavě vysvětlit, jak se věci mají, jak je pro Vás a pro rodinu partner důležitý a určitě ji stále dávejte najevo, že dcera je pořád Vaše a že ji máte ráda nadevšechno.. Některé děti si totiž myslí, že nový partner matky/otce je výměnou za ně samotné...
Také bych mohla doplnit, že společné aktivity/výlety apod. vás tří pomáhají postupně zvykat všechny, nejen dceru, na nové rodinné uspořádání. Zkuste si najít čas pro společné zážitky a zároveň nijak nespěchejte na oboustranně pozitivní reakce..

Držím palce, ať se vám třem dobře daří a přeji jen to dobré do společného života

S pozdravem

Autor(ka) odpovědi: Šárka Faltová
Kategorie dotazu: Vztahy, výchova – psychologická poradna

Rychlé odkazy

Kategorie dotazů poradny

Legislativní příručka pro rodiče

NEBOJUJTE SE ZÁKONY 2017
- legislativa, myšlenkové mapy, příklady z praxe
- jednotlivá témata najdete v sekci Aktuality a články
- zašleme zdarma ve formátu .pdf  Nebojujte se zákony. Příručka pro rodiče 2017 - ke stažení ve formátu PDF

APERIO kurzy pro rodiče

DOKÁŽEME SE DOMLUVIT
jak posilovat schopnost dětí zvládat náročné situace

NOVÉ ŠANCE v Praze, Olomouci a Ústí nad Labem
práce, výchova, komunikace, finance, osobní rozvoj
leden až červen 2018

Nové šance

NA SPOLEČNÉ VLNĚ - mentoringový kurz
techniky provázení a mentorování, osvědčená metodika podpory sólo rodičů ze Skotska
Staňte se mentorkou


DALŠÍ APERIO KURZY PRO RODIČE

APERIO PRŮVODCE PORODNICEMI

Vyberte si dobře porodnici pro vás a vaše miminko

APERIO Průvodce porodnicemi

Užitečné odkazy

saminadeti.cz
www.saminadeti.cz - tipy, odkazy a rady (nejen) pro sólo rodiče
profem.cz - pomoc obětem domácího a sexuálního násilí
vasevyzivne.cz - bezplatná právní pomoc při vymáhání výživného
Kalkulačka pro výpočet dávek v roce 2017 - nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, ošetřovné
Kalkulačka pro výpočet výše náhrady mzdy v roce 2017 - v prvních 14 dnech dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény
Věková a důchodová kalkulačka

RODIČE NA START! 2017

Letošní benefiční běh se vydařil, na poradnu jsme získali 40.000,- kč

Chcete pomáhat s námi, přidejte se příští rok k nám!



Pomohlo vám APERIO?

Přispějte darem na náš účet, pomůžete tak spolu s námi dalším rodičům.
333 777 555 / 2010 variabilní symbol 333.
Odkaz na platební bránu najdete na donorské stránce. Děkujeme!

Nakupujte v internetových obchodech přes web GIVT.cz. Část z Vaší útraty půjde na naši podporu. Nestojí Vás to nic navíc. Děkujeme!
Podpořte nás snadno nákupem ve svém oblíbeném e-shopu přes givt.cz

Naši donoři

Poradna APERIO je podpořena z rozpočtu MPSV ČR a Magistrátem hlavního města Praha.

APERIO v médiích

Poslechněte si rozhovor s Eliškou Kodyšovou o kurzu Nové šance pro rodiče v obtížné situaci.

APERIO v Sama Doma. Co nabízíme pro rodiče v obtížné situaci?

Dokonalé Vánoce nejsou pohodové Vánoce, rozhovor s Eliškou Kodyšovou, psycholožkou a ředitelkou APERIA

Právnička Jana Seemanová v pořadu Sama doma, 1. března 2016.