Vztah rodičů ovlivní vztahy dětí v dospělosti

Rodiče jsou pro nás v dětství těmi nejdůležitějšími osobami na světě. Jsme na nich závislí, starají se o nás, o to, aby byly naplněné naše základní potřeby. Od jejich péče, přijetí a podpory se odvíjí to, zda se cítíme na světě vítaní a chtění, jak prožíváme vlastní hodnotu. Vztah mezi rodiči vytváří emoční klima, v jakém celá rodina žije. Určuje „výbavu“, kterou si děti odnášejí do svých vlastních vztahů v dospělosti. Pokud je vřelý, emocionálně bezpečný a autentický, vytváří prostředí, ve kterém každý člen rodiny může být sám sebou, může vyjadřovat sám sebe a svoje potřeby. Neznamená to ovšem, že v takovém vztahu nesmí být nikdy konflikty nebo rozlady. Důležité je, jak s nimi zacházíte, zda je řešíte a přistupujete k nim konstruktivně a otevřeně.

Na druhé straně, pokud je vztah mezi rodiči v nějakém ohledu dysfunkční, děti mohou převzít tyto dysfunkční vzorce, nebo si sice uvědomují, že takto to ony ve svých vztazích dělat nechtějí, ale chybí jim ten fungující vzor. Pak se může stát, že si například vybírají partnery/ky, kteří/é se chovají podobně a mají podobné postoje jako jeden z jejich rodičů. Nebo prostě berou určité scénáře jako normu, protože je zažívaly celé dětství, a koneckonců nic jiného neznají. Takovým modelem může být například, pokud jeden z rodičů nezvládá regulovat svoje emoce a „chodí se kolem něj po špičkách“, všichni v rodině se snaží jej nenaštvat, a pokud vybouchne, dává se to za vinu ostatním.

Co můžeme udělat pro to, abychom dětem byli jako rodiče dobrým vzorem

Jednou ze základních dovedností pro fungující vztahy je regulovat svoje emoce, to znamená uvědomovat si je, umět je identifikovat a pojmenovat a zvládat svoje reakce. Tato dovednost je podstatná pro to, aby ve vztahu bylo již zmíněné bezpečí. Pouze v emocionálně bezpečném prostředí se nebojíme být sami sebou, vyjadřovat svoje potřeby a názory a díky tomu ve vztahu společně růst.

V partnerském vztahu je nezbytné, aby do něj investovaly obě strany. To může například znamenat, že pokud v něm probíhá něco, co vyvolává nespokojenost a nekomfortní emoce, hledáme společně, co můžeme změnit, dělat jinak, naučit se, namísto toho, abychom obviňovali toho druhého a požadovali, aby se změnil/a. Takový přístup vyžaduje emoční zralost, ochotu k sebereflexi, empatii, otevřenost. Mluvíme-li o ochotě k sebereflexi, tak to obnáší umět se na sebe a svoje chování podívat z odstupu a přiznat jeho dysfunkčnost, mluvíme-li o empatii, tak ta vyžaduje schopnost podívat se na věci i optikou těch druhých. K tomu je ještě potřeba přidat ochotu s tím něco dělat, podniknout společně kroky vedoucí ke změně, například navštívit párovou terapii.

A také je nezbytné doplnit to dobře rozvinutou partnerskou komunikací. Znamená to uvědomovat si a reflektovat, a následně si to důležité vzájemně sdělovat. To obnáší ochotu vstupovat i do nekomfortních rozhovorů, odhalit svoji zranitelnost. Když toto však dokážeme, prohloubí to vzájemnou blízkost, a to je velký zisk. V Aperiu se rozvoji těchto dovedností věnujeme v kurzu pro páry.

Můžeme změnit vzorce chování?

Dysfunkční vzorce, které jsme se bezděky naučili od rodičů, můžeme v dospělosti změnit. Je k tomu zapotřebí sebereflexe. Vždy nás v tom může podpořit psychoterapie, ať jsme zatím single a jsme si vědomi toho, co nechceme ve svých vztazích opakovat, nebo po ukončení nefunkčního a zraňujícího vztahu. Ale i jsme-li právě ve vztahu, kde nám není po všech stránkách dobře. Pokud už jste ve vztahu, kde tyto převzaté vzorce a scénáře přehráváte, je nezbytné, abyste to chtěli změnit oba – a jsme zpátky u oboustranné investice.

Jak budovat zdravé partnerské vztahy?

Zdravé partnerské vztahy se budují na předpokladu, že obě strany přispívají svým dílem a zaměřují se na to, co já mohu pro naše společné „my“ dělat. Ideální je, vyjasnit si svá očekávání od vztahu a společného fungování, než pokročíte k další „úrovni“, než se sestěhujete, vezmete a hlavně než přivedete do vztahu děti. To však dělá málokdo, a pak partneři narážejí na nevyjádřená odlišná očekávání až v době, kdy mají malé děti a jsou v největším „zápřahu“. Ale i tehdy se lze zastavit a svá očekávání a potřeby si sdělit. Důležité je neodkládat rozhovory o tom, co ve vztahu potřebujeme a čeho se momentálně nedostává, a nevymlouvat se na to, že na to nemáme čas. Udělat si čas na to naše společné „my“ je ta nejdůležitější investice.

Zásadní je také vnímat partnerský vztah jako závazek a vyjádřit si to vzájemně – že spolu vzájemně počítáme i do budoucnosti. To vztah zpevňuje a přispívá bezpečí. A nemusí to být nutně svatbou. Závazek vzniká uvnitř, je to věc našeho rozhodnutí dát vztahu prioritu před vším ostatním. Pokud jsme k tomuto rozhodnutí ještě nedospěli, měli bychom být k sobě a partnerovi/ce upřímní, než abychom dali slib stojící takříkajíc „na vodě“.

A v neposlední řadě je důležité starat se o to, aby se ze vztahu nevytratily radost, zábava a přátelství. Vždy si najděte čas na to, dělat spolu věci, které vás těší a u kterých cítíte i trochu té lehkosti bytí. Vztah není jen o společném řešení problémů a plnění povinností a úkolů. Pečovat o to, abychom si vždy měli o čem povídat. Neodkládat to na neurčito, až nebudeme mít tolik práce. Život probíhá právě teď a to platí i pro váš vztah.

Aktivity projektu Zdravé partnerské vztahy 2025 jsou podpořeny z dotačního programu Rodina. Projekt je realizován s finanční podporou hlavního města Prahy.